Orgon. Co bručíš zas ?
Dor. Nic co by vás se tklo.
Orgon. Nuž, co to jest?
Dor. Hadry a staré sklo!
Orgon. Ta nestyda! ó počkej, vzteklice,
a pociť tíži mojí pravice!
(Chce ji bít; ona se mu směle postaví.)
(K Marii.) Radím ti, dcero má, bys svolila
a s Tartufem se navždy spojila;
on rájem nebi povede tě vstříc —
(K Dorině.) Mluv k sobě zas —
Dor. Již nemám si co říc’.
Orgon. Slovíčko přec
Dor. Jenom to poslední:
kéž se vám brzo v hlavě rozední!
Orgon. Věru, s tím tvorem, jejž bych roztrhal,
jsem pravý mor si v dům svůj zavolal;
jazyk tak jizlivý, že svatý muž
jej slyše vzteku odolat nemůž’.
Leč, bych se utišil, musím radš jít —
mámeť, dí on, se vášni protivit. (Odejde.)
Dor. Kam se jen, slečno, poděl jazyk váš?
Jáť musela za vás tu harcovat,
vy skroušeně pak jako Tobiáš
nezdála jste se nic pociťovat.
Marie. Ó když to v otci začne kypěti,
co zbývá poslušnému dítěti?
Dor. Vyť mohla jste se v pokoře ho ptát,
zdaliž co otec váš tak slepý je,
že v také jařmo chce vás ukovat;
mu říci, že i dítě poslušné
se s mužem pro sebe jen spojuje,
ne pro otce, a že když slepě tak
jej k Tartufovi táhne sluch i zrak,
nuž s chutí jen, když se mu zalíbí,
nechť ruku svou mu k sňatku zaslíbí.
