Dor. Tím pilněj v neděli tam chodí však,
ne by se vidět dal shromáždění,
jak jiný snad —
Orgon. Budeš-li mlčet pak?
(K Marii.) Tartufe, to věř, jest muž jak býti má.
On svět je tvůj, ty jeho jediná;
co chceš, z něho si můžeš udělat.
Dor. Jen nic dobrého — to chci přísahat.
Orgon (k Dorině). Což nelze tobě ústa uzavřít?
kdy budeš mlčet již?
Dor. Až budu chtít!
Orgon. Co tobě jest po našich záměrech?
Dor. Kdož chladným zůstat můž u dasů všech?
Mohu já za to, že vás ráda mám?
Orgon. A já si lásku tvou zapovídám!
Dor. I slečnino mně štěstí na srdci.
Jak bude o tom mluvit celý svět?
Orgon. Již mlč a jdi, ty zmije! — Já to chci!
Dor. Hledme, tak zbožný pán a hoří hned!
Orgon. I svatý sám by nad tím zlosti puk’!
Pravím ti, jdi aneb již ani muk!
Dor. Již mlčet chci, však myslit budu đál.
Orgon. Budiž, jen hleď, by jazyk při tom spal.
(K Marii.) Viz, dcero má! já muže chci ti dát,
jak může kdo jen ve světě si přát.
Rci sama jen, zdaž není hezký pán —
Dor. (pro sebe). Ano, pravda! krásný to pavián!
Orgon. Upřímný, zbožný, s tělem s duší tvůj
tvé spásy žádostiv!
Dor. Ó Bože můj!
Orgon. Již zas?
Dor. (pro sebe). Ta slečna dobrá, ubohá
vždyť také přece z masa, z krve jest!
Ona se za obět jim nepodá
a k pomstě své příhodných najde cest.
