Přemyšlanský Majrlíček si šetrnosti paní Malkele plně zasloužil. Byl z oněch světců, jejichž modliteb Pán Bůh nikdy neoslyší. A co zázraků vykonal! Byla by o nich pěkná knížka.
Proti Belzu jsou Přemyšlany velkoměsto. O dobrých tisíc duší mají navíc, Poláků i Židů. A co dobytka ještě k tomu!
Ale právě o tom přemyšlanském dobytku vám teď něco povím.
Na tenhle dobytek přemyšlanských přišel jednou mor. I přiběhne k Majrlíčkovi nějaký chúsid s velikým nářkem: Co má dělat? Všechen dobytek má nakažený.
— »Běhej kolem stáje a odříkávej šabesový hymnus: ‚Bůh jest Pánem nade všemi tvory...‘« poradil mu Majrlíček.
Hospodář tak učinil a dobytek se uzdravil.
Soused měl také všechen dobytek nemocný. Vida počínání druhovo, jal se také tak běhat kolem své stáje a při tom odříkával tu modlitbu. Nebylo to však nic platné. Běží tedy k Majrlíčkovi a prosí o radu.
— »Běhej okolo stáje a modli se: ‚Bůh je Pánem nade všemi tvory!‘«
— »Ale rebe,« naříkal chúsid, »to jsem už učinil (z vlastního popudu), nic to však nepomáhalo.«
— »Hlupáku,« rozkřikl se Majrlíček, »copak si myslíš, že tvůj Bůh je takový pán jako ten Majrlíčkův?«…
Šel tedy ten chúsid, tentokráte co zplnomocněnec Majrlíčkův, učinil, co mu Majrlíček přikázal — a bylo dobře. Také jeho dobytek se uzdravil. — —
Jak jsme řekli, mluvil Majrl o sobě v třetí osobě a nikoli v první. Asi takhle: Majrl chce, Majrl nechce, Majrlíček sem, Majrlíček tam. To je také docela správné, neboť »já« je toliko pomocné slovo, kterým si ta naše nedokonalá lidská řeč vypomáhá z nesnází.
