se sklonili spíš k naší belzské straně. Všeobecně se tehdy šeptalo staré židovské přísloví: »A men est nyš ka knobl — štynkt men nyšt«. »Kdo nejí česnek — nesmrdí«. Tedy jako to vaše: »Není šprochu, aby nebylo pravdy trochu«. Byly to tenkrát bouře v chasídském světě! Jen kdo zná chasídský náš temperament, dovede si představit, jak byly zhoubné. Širá země polská se otřásala dusotem kopyt chasídských armád.
Jak už řečeno, nerekrutovali se odpůrci kotských toliko z řad belzských »chňoků«. Vždyť na příklad, dokonce i libávičtí chabadníci měli nyní nejlepší příležitost vynahradit si všechny ústrky, jimiž byli již řadu let kotskými častováni. Cožpak jim kotští málo vytýkali, ovšem neprávem, že oni, libávičští, se zajímají jen o metafysiku, kdežto o zákony, jimiž se má člověk řídit ve svém vezdejším konání, že prý se starají pramálo? Tuhle námitku formulovali kotští svým známým ‚jemným‘ způsobem. Říkali libávičským: »Váš rabi káže Zákon nebi. Náš rabi káže Zákon — pupku…«
Po návratu ze Lvova se uzavřel reb Mendele před celým světem v zadním traktu svého velikého domu a již nikdy po celý život odtamtud nevyšel. Sám a sám seděl dvacet dlouhých let v prázdných komnatách svého paláce. Jen málo vyvoleným bylo přáno vstoupit k němu do jeho »Nejsvětějšího«, a to ještě jen velmi zřídka. Šediví pavouci a veliké krysy, které krotce pobíhaly u světcových nohou v celých smečkách, byli jeho jediní společníci. Okny stoupaly sloupy kouře jeho lulky dnem i nocí k zachmuřenému kotskému nebi jako dým obětí zápalných. Dvacet dlouhých let takhle žil kotský vězeň. Dne 22. v měsíci ševatu roku 5620 (1860) — právě v onen čtvrtek, o němž se v synagoze každoročně čte ze svaté Tóry věta: »A Mojžíšovi bylo řečeno: Vystup k Hospodinu!« — odešel reb Mendele se světa, usmířen a
