Snad si vzpomenete, že jste ji už několikrát čtli a neshledali v ní nic divného. Je to jen dva a půl krátkých řádků. Hledí reb Mendele na tuhle malinkou glosu, která se ztrácí ve velikém svazku jako kapka v širém moři. Nohu si reb Mendele postavil na židli, bérce pěkně kolmo a na koleno si položil otevřený svazek. Pod paží drží váček, v němž je složen jeho modlitební plášť, čili talis a modlitební řemínky, tfilin. Vždyť půjde ihned do synagogy modlit se ranní. Dnes tak nezvykle brzy. Zatím však ještě přece jen nejde. Stojí sehnut nad kolenem své nohy a na tom koleně spočívá ten svazek Talmudu. Stojí reb Mendele bez hnutí jako socha, rty zaťaté a pohlíží na dva a půl řádku. Stojí a stojí. Nikdo se ho ovšem neodvažuje vyrušit. Konečně se vzpřímil. »Už to mám!« řekl radostně. Rozhlédl se jizbou. Bylo šero. Jako v okamžiku, kdy se zahleděl do knihy. Jenže teď už bylo večerní šero… Ještě štěstí, že to tenkrát bylo v létě, že den byl dostatečně dlouhý, takže vystačil k pochopení půltřetího řádku v svatém Talmudu. Kdyby se to bylo přihodilo v zimě, kdy den je krátký, nebyli by se snad v Kotsku vůbec modlili ranní onoho dne. Za chvilku vyšly na nebi tři hvězdy a tím nadešel čas modlitby večerní. Jen tak tak, že se ještě dřív svou »ranní« pomodlili. Ve velikém spěchu ovšem.
Zajisté že jste si již povšimli, že mluvím-li o kotských světcích, nepoužívám již drahný čas titulu »svatý«, ač by si ho na příklad ještě reb Simche Binem zcela určitě zasloužil. Nemyslete, prosím, že tato má ledabylost je následek nějaké bezbožné neúcty. Naopak, ujišťuji vás, že si kotských vážím neméně než ostatních spravedlivých a zbožných. Zejména teď v době poslední. Ale kdo jedenkrát ochutnal belzskou kaši — ne, ten již nikdy v životě neřekne o kotských, že jsou svatí.
