»Počkej, ochlasto, já ti pěkně hlavu popletu!« Kázal, aby opilého mužíka naložili na vůz a odvezli do šlechtického zámku. Tam ho vysvlékli a uložili do postele. Mužické šaty mu odnesli a položili vedle něho popskou řízu. Když milý mužík procitl, nechápal, kde je. Nemaje po ruce jiných šatů, oblékl se do popských. A už je tu panský sluha, hluboce se před ním uklání a táže se, čím by směl báťuškovi posloužit. Mužík teď neví: »Jsem opravdu popem, a že jsem byl mužík, byl pouhý sen? Anebo: Jsem přece jen mužík a teď se mi jenom zdá, že jsem popem?«
I rozkázal milý mužík sluhovi, aby mu přinesl Písmo svaté. Myslí si: Jsem-li skutečně jen obyčejný mužík, neumím také ani číst, a co v knize psáno, nepoznám. A tak se přesvědčím, zdali jsem popem nebo mužíkem.
Přinese sluha knihu a mužík se do ní zahledí. Všelijaká písmenka v ní vidí, ničemu však nerozumí. Už už se chce přiznat, že není popem, nýbrž že je jen docela sprostý mužík. Vždyť ani číst neumí, což přece každý pravý pop dovede. Tu mu však napadlo: A což, jestli také druzí popové ničemu z toho všeho nerozumějí a jen tak nad knížkami sedíce učeně se tváří, aby ničeho robit nemusili a přece všemi vážení a ctění byli a dobře se měli?
Nezavřel tedy milý mužík knihu. Zavřel však ústa, která měl k přiznání už otevřena. Nad knihou se zahloubal, a tak se stal opravdu popem.
A podobně se to má i s mnohými »světci«. Dny a noci prosedí, do kabalistických knih hledí a hledí a ničemu z toho všeho nerozumějí. Myslí si: »Však oni tomu ti druzí také nerozumějí!«
Sedí a sedí, a tak aspoň nic zlého nedělají. Zkrátka jsou z nich konec konců opravdoví světci. — To všechno vyprávěl reb Simche Binem z Pšischy.
Na věčnost odešel dne 12. měsíce elúlu v roce 5587 (1827).
