xandry. A tu mu reb Simche Binem prozradil toto: »Přicházívají ke mně duše takových velikánů, že se neodvažuji k nim ani vzhlédnout. Tak jsou vznešené a svaté. A přece si nemohou v onom světě samy pomoci a jsou nuceny prosit mne, abych je napravil, ač nejsem hoden, ani abych byl podpatkem jejich holínek. Pomoženo jim může být jediné v tomto hmotném světě.«
Při druhé návštěvě se ho reb Simche Binem tázal, zdali četl jakousi knihu od jistého autora. Ten autor byl už dávno mrtev.
»Ano,« odpověděl reb Hejnech, »četl jsem ji. Mohu však říci, že jsem už četl lepší knihy.«
Hned však obrátil a jal se knihu do nebe vychvalovat. Proč? — Inu protože mu reb Simche Binem šlápl pod stolem na nohu. A šlápl jak se patří. Tak to dovedou jen v Kotsku. A proč mu šlápl na nohu? Božínku! To je přece samozřejmé! Poněvadž duše toho autora, když ucítila, že o ní v Prešisce povídají, tak tam honem přiletěla, aby slyšela, zdali ji dost chválí.
Však také při třetí návštěvě vyslovil reb Simche Binem reb Hejnechovi z Alexandry srdečný dík ve jménu onoho nešťastného spisovatele. A řekl mu, totiž reb Simche Binem reb Hejnechovi, že svou chválou prokázal tomu mrtvému autorovi veliké dobrodiní. Aspoň tam, na onom lepším světě…
Jsou to děsné věci. Raději o nich ani mnoho nemluvme. Nemyslete si však, že se děly jen u nich, u kotských světců! U nás v Belzu bylo tomu nejinak, ba ještě mnohem podivněji. Jednou, na příklad, přijel do Belzu k našemu svatému reb Šúlemovi na návštěvu mladičký vnuk svatého reb Írela streliského, reb Írele podolský — mír jemu. Bylo to právě o svátku Dne smíření. Večer se s Šíjelem — to byl synek reb Šúlemův, jak povědomo — učili Talmudu, záhy však toho nechali a ulehli. To proto, že nebylo vidět na
