Jenže také jen pro větší slávu Boží. V takovémto případě je to přece čin chvalitebný. Vždyť i Talmud říká: »Lepší je hřích spáchaný k dobrému účelu než záslužný skutek vykonaný z popudu hmotného.« A stojí také v Talmudu, že »kdo zachrání třebas jen jednu duši v Izraeli — jako by zachránil celý svět a všechny tvory.« A reb Simche Binem hrál v karty jen a jen proto, aby zachránil takovou jednu zbloudilou duši.
Na obchodní cestě se totiž reb Simche Binem seznámil s mladíkem, v němž byla vtělena velmi svatá duše. To reb Simche Binem naráz poznal. Jenže ten mladík byl hrozný karbaník. Aby ho zachránil z osidel ďáblových, uvolil se jednou reb Simche Binem, že si s ním a s jeho stolní společností zahraje. Neměl arci ani potuchy, jak se hraje, a karet vůbec neznal. A tak je tedy házel na stůl, jak se mu namanuly. A ku podivu, vyhrával partičku za partičkou. Bylo to řízení Boží, či snad chtěl ďábel takhle i samého reb Simche Binema navnadit a vtáhnout jej do své ošemetné léčky, aby i on propadl karbanu? Kdož to ví? Reb Simche Binem ovšem ani nevěděl, kdy a jak se v kartách vyhrává a v čem vlastně tkví vítězství. Když však viděl, že ostatní hráči nechávají peníze ležet a zmateně na něj pohlížejí, dovtípil se, že asi vyhrává on a že mu tedy ty peníze náležejí. I shraboval reb Simche Binem pěkně hromádku za hromádkou do hlubokých kapes svého kaftanu.
Od té chvíle počal si ho milý mladík velmi vážit. Nejinak, myslil si, než že tenhle reb Simche Binem zná nějaké kabalistické tajemství, a proto vyhrává. Zkrátka, ten mladík reb Simche Binema pro jeho domnělé tajemství přímo zbožňoval. Neustále mu byl v patách, doufaje, že mu snad reb Simche své tajemství někdy poví. Jednoho dne si vyšel reb Simche Binem za město na procházku. Mladík šel s ním. Chodili mlčky poli a lukami. Mladík tušil, že toho dne
