kou. Potom však lékárnictví zanechal a stal se obchodníkem s dřívím. Co pravím obchodníkem? Velkoobchodníkem se stal. Skutečným velkoobchodníkem. Vždyť na svých obchodních cestách dojížděl až do Lajpciku, ba i do Danciku čili Gdanska. Dancik je námořní přístav, a je přirozené, že tam reb Simche musil dojíždět. Vždyť v něm byla vtělena duše Zebulunova. A Zebulun byl jedním z dvanácti synů Jakubových a byl rovněž obchodníkem. Písmo svaté o něm praví: »Zebulun na pobřeží mořském sídlí…« To o sobě reb Simche Binem sám řekl. A proto musil být obchodníkem a musil dojíždět až na pobřeží čili do Danciku.
Reb Simche Binem byl také jednou tam v Danciku v divadle. Právě na takovém obchodním zájezdu. Ale ne, že by se v tom divadle byl díval na veselý kousek, který právě dávali! Nikoli. Mnohem více. Reb Binem tam dokonce i sám vystupoval. Zpíval. Nikoli na jevišti, ale v hledišti. Sedl si tam v nejtmavějším koutku na zem a potichoučku si popěvoval Žalmy Davidovy. O to, co se dělo na jevišti, se nezajímal. Nebyl by do divadla jakživ vešel, kdyby mu tehdy nebývalo šlo o záchranu kterési zbloudilé duše. Když mu však jednou později žalovali na zkaženost té dnešní mládeže a jak snadno prý ti nynější mladí lidé podléhají nástrahám Pokušitelovým, a kdesi cosi, tu přerušil reb Binem tohle povídání melancholickým povzdechem: »Mlčte,« pravil, »vy neznáte sílu svodů dnešního světa. A v Talmudu stojí: ‚Nesuď svého bližního, dokud ses sám neoctl na jeho místě!‘ Vy však jste se nikdy na místě té dnešní mládeže neoctli. Vždyť jste jakživi ani v divadle nebyli. Ale já jsem tam byl a nikoho neodsuzuji.«
Návštěva divadla je ovšem veliký hřích, neboť divadlo jen znečisťuje ducha. Ještě horší neřest je však hra v karty. A reb Simche Binem hrál jednou dokonce i karty.
