na oltáři, aby se při stěhování Svatostánku nikdo nepopálil, a než se ten milý serafínek nadál, byly jeho plameny spoutány, byla mu dána podoba člověka z masa a z krve, a už vězel v lidské kůži a hop, stojí na zemi před dveřmi truchlící vdovičky. V nebi totiž všecko chodí jako na drátkách.
Volky nevolky zaklepal. Byla to vlastně žena počestná a řádná, tahle vdovička. Cudná, nikoli však nemilosrdná. A když bylo po smutku, manželkou jeho se stala. Nějaký čas klapalo všecko bezvadně. Milému serafínkovi se v tom manželském nebi po lepším ani nezastesklo. Však také už na všecko, co bývalo tam nahoře, zapomněl a namlouval si, že je jen docela obyčejným smrtelníkem a že konec konců je přece jen dobře člověku býti; ovšem ne samotnému. Ale potom přišla zima… Hospodine!…
»Ženo, zatop přece trošku!« žebronil. Nic. »Zatop, holubičko moje!« prosil. Nic. »Zatop, zatop!« škemral, žadonil, huboval, láteřil. Žena, že topit nebude. K čemupak? Škoda prý každé kopejky!
V takovémhle mrazu nevystrčíš z teplého pelechu hlavu, ani kdybys byl ohnivým serafínem. Tenhle se o to arci jednou pokusil, aby se pomodlil. Ale hned zase zalezl napolo zmrzlý. On — serafín plamenný! Na modlitbu nebylo v tom mrazu ani pomyšlení.
Ještě štěstí, že se nad ním v nebi brzy slitovali a že jej včas vysvobodili z jeho trápení. Kdo ví, jak by to s ním bylo tehdy dopadlo. Od těch dob však náš milý serafínek už ani nedutá, když se někdo tam před nebeskou branou vymlouvá na manželku — —
Tenhle příběh vyprávěl Svatý Žid velmi tichoučkým hlasem, opatrně se při tom rozhlížeje na všecky strany. Nejspíš byl on sám oním zmrzlým Serafínem. V některém ze svých předcházejících vtělení totiž. Či snad měl jiné důvody pro ostražitost?…
— Svatý Žid si rád zavdal. Jednou, to byl ještě jen lublínským žákem, řekl: »Celou svou věčnou blaže-
