tady. A ještě tak jedno spřežení k tomu. Ale co naplat. Může být rád, že má aspoň tohohle pomocníka. Jen jestli je kůň oba unese? Vyhlíží beztak, jako by už dodělával.
»Na koně, a jeďme! Každé chviličky je škoda!« vyrušil ho mladík z myšlenek, jako kdyby je byl vyčetl.
To už neznělo jako pokorná rada skromného žáka. Vozkovi bylo, jako kdyby k němu promluvil velící generál.
Sedli tedy na koně a jeli. Jeli? — Ne. Letěli. Sotvaže ucítil kůň nového jezdce v sedle, vyrazil jako zběsilý. Stěží drží vozka otěže v ruce. Neví, chvěje-li se zimou nebo strachem. Ne, tohle není jen tak. Unavený a napolo zmrzlý koník, který jej před chvilkou stěží nesl, uhání nyní rychleji než vítr. Dvojnásobného břemene jako by ani necítil. Zasněžené stromy a návrší míhají se strašidelně v hluboké noci. Než se vozka trochu z údivu vzpamatoval, je divoká jízda skončena. Jsou na místě. Saně už byly zpola zaváty.
»Pusť mě místo sebe na kozlík, anebo si sedni tamhle dozadu,« praví žák. A jako by jen tak pro sebe dokládá: »Je to beztak skoro jedno.«
Vozka ničeho nenamítá. Ví už svůj díl. Pán si však změřil mladíka a jektá:
»Vždyť se koně sami ze sněhu nedostanou! Jak chceš s nimi vyjet? Pojďme raději a všichni tři se pokusme saně ze závěje vytlačit!«
Oprati by také nebyl mladíkovi svěřil. Na první pohled poznal, že je to hladový žák, který neumí nic jiného než se modlit a louskat Talmud. Takových je na tisíce. Koně nezvládne ani jeden z nich.
»Neračte se se saněmi namáhat,« řekl mladík kupci, zatím co už vozka zapřahal. »Zůstaňte jen pěkně sedět na svém místě. Tak! Tak je to nejlepší.« A sám už sedí vzadu na saních.
Práskne vozka bičem, a hle, saně jsou ze sněhu ven-
