Jednou zrána, když vycházel z domova, pravil: »Dnes se mi zjeví prorok Eliáš.« A zjevil se mu. Chodil totiž Svatý Žid tehda tak dlouho městem, až přišel na trh. Tam se zastavil a rozhlížel se. Ale neviděl nic divného. Najednou však přece viděl. Spatřil totiž z čista jasna starého sedláka. Sedláka s rancem a s holí. Oka nemohl se starocha spustit. Pořád se na něj díval a díval. Až se na konec milý mužík dopálil (nedopálil se; ale vypadalo to tak) a povídá: »A ščo ty na mene tak divyš sje, Žide!?« — A poněvadž mu ten mužík řekl tenkrát »Žide«, tak mu též my říkáme Žid; Svatý Žid. Ten mužík byl totiž prorok Eliáš v přestrojení.
Je to velmi pravdivá historie. Jako že je nebe nade mnou! Jestli se vám však přece jen nějak nezdá, tak vám tedy teď prozradím tu opravdovou příčinu, proč mu říkáme Svatý Žid. Říkáme mu Svatý Žid, protože v něm byla vtělena duše starozákonního Mordechaje, kterého biblická kniha Estér nazývá »Žid«; »Žid Mordechaj«. Proto byl také Jákev Jicchek, aneb Svatý Žid, dokonalým světcem už od narození. Již jako malý hoch kozám na louce se pasoucím zákon Boží kázal a na cesty míru a snášenlivosti je vedl. Však za to zůstal miláčkem zviřátek nadosmrti. Kudykoli kráčel, všude jej radostně vítala. Nikdo jim tak dobře také nerozuměl jako on. Jednou na jaře si na příklad vyšel s jedním žákem do přírody. Ten žák se jmenoval Pérec. Slyší milý Pérec, jak všechna ta hovádka Boží vesele rozmlouvají, a vidí, jak světcova tvář se při tom stále jasní a jasní. »Kdybych tak rozuměl tomu, co si vyprávějí,« povzdechl si Pérec, »je to všecko jistě moc krásné.« I řekl mu Svatý Žid:
»Blázínku, to je přece docela snadné! Kdyby člověk věděl, co sám mluví — rozuměl by zviřátkům.«
Svatý Žid se přiženil do Apty. Tehda se mu ovšem ještě říkalo jen Jákev Jicchek. Nikdo neměl tušení,
