rovná co do velikosti. Boháčem tedy reb Mojše Lejb nebyl. Vždyť neměl ani na gartl. Zapomněli jste už, co je gartl? Ten hedvábný provazec, který si před modlitbou ovinujeme kolem pasu. — Kdo nemáš gartl, opásej se před modlitbou aspoň obyčejným motouzem. Jenže svatý reb Mojše Lejb neměl peněz ani na ten motouz. Ovinoval si tedy kol pasu věchet slámy. Stačil mu. Takový byl štíhlý. Jeho závod nebyl otevřen celý den. Nebylo toho třeba. Jen tak asi hodinu, dvě. Když reb Mojše Lejb utržil tolik, že mu to pro ten den stačilo na chléb, zavřel krám a šel do učebny. Zákazníků také příliš ke koupi nikdy nenutil. Když někdo přišel, tak mu nejdřív reb Mojše Lejb sám pověděl, kde je v Sasově takové zboží ke koupi levněji a lepší. Na gartl se při těchhle obchodních metodách ovšem nikdy nezmohl, jak už jsem řekl. Ale jestli jsem také řekl, že reb Mojše Lejb nebyl bohat, tak se teď přece jen musím honem opravit. Byl bohat. Dokonce nadmíru bohat. Ani ten frankfortský reb Anšl Rotschild nebyl takovým boháčem, jako byl náš reb Mojše Lejb. Neboť: »Kdo je bohat?« — táže se Talmud. »Ten, kdo je spokojen s tím, co má.«
A svatý reb Mojše Lejb mohl být také vskutku spokojen. Žáka, jako měl on, žádný Rotschild věru nemá. O tomhle žákovi vám teď něco povím. Vždyť o svatém reb Mojše Lejbovi nemám beztak už co říci, a vlastně ani nepatří do toho kotského kraje. Ten jeho žák se jmenoval Jákev Jicchek. Ale takhle mu neříkáme. Říkáme mu Svatý Žid.
Tuhle jsem vám myslím řekl, že svatý rebe reb Šmelke z Mikulova byl jako ten Comte de Lautréamont, protože nikdy nespal. A také náš Svatý Žid byl jako ten váš Lotrmord. Jenže zase v jiné věci. Svatý Žid se totiž jakživ nesmál. Ani úsměv nepřelétl nikdy jeho svatou tváří.
A proč ho nazýváme Svatý Žid? —
