Přiblížil se žák k oknu a vidí: Světec zatápí! Zatápí a jeho svaté rty se chvějí a z očí mu kanou slzy. — Takhle tedy se modlí půlnoční! Modlitbu půlnoční prvou, Ráchelčinu, modlitbu matičky bolestné:
»Zní hlas, zní ve výšinách, přehořký pláč a vzdechy, Ráchel oplakává své děti, k utišení není. Hle, archandělé kvílejí a hořce vzlykají andělové míru.«
Přikládá světec, přikládá třísku za třískou a rty se mu chvějí. Ale již nepláče. Oči mu září! — To se bude asi modlit druhou modlitbu půlnoční. Modlitbu pramáti Ley, matky plesající. Plesající nad svými syny.
»Neplakej, Ráchelko, už neprolévej slzy, tvá naděje se splní, tvé děti se vracejí…«
V krbu vesele praská oheň a chudobná světnice se naplňuje milým světlem a teplem. A světlem a teplem se plní srdce nebohé matky a nebesa všechna.
Tak se modlil půlnoční svatý reb Mojše Lejb ze Sasova, takhle sloužíval Pánu Bohu po všechny dny života svého.
Jeho příkladem se řídili všichni ti dobří chasídové sasovští. Kdysi jich bývalo mnoho. Nejen v Polsku, též za hranicemi měl svatý reb Mojše Lejb své napodobitele.
Teď je jich už jen poskrovnu. Sed omnia praeclara tam difficilia, guam rara sunt. Ano, vše vznešené je právě tak nesnadné, jako vzácné.
Snad mi v své dobrotě prominou, že jsem tu o nich užil slov Bárucha Benedikta Spinozy, odpadlíka prokletého.
Svatý reb Mojše Lejb nebyl vlastně rabínem. Byl obchodníkem. Obchodníkem převzácným. Málo je takových. V jeho sasovském podniku byl bys dostal všecko. Takový pařížský Maison de Louvre byl ten jeho obchod. Jenže ovšem o něco menší. Však také Sasov není Paříž. Ani našemu Belzu se Sasov nevy-
