A když tohle náš svatý reb Mojše Lejb uslyšel, děkoval Pánu Bohu, že ho zavedl do té krčmy. Pravil: »Pane světa, teď tedy vím, jak máme své bližní milovati. Tak, že když je něco bolí, máme to tak cítit, jako kdyby trpělo naše vlastní tělo.«
A touhle zásadou se od té doby svatý reb Mojše Lejb řídil. V lásce k bližnímu se mu vyrovnal málokdo.
Chci vám teď o tom vypovědět něco velmi hezkého, a vy mi tu za to povolte krátké rozjímání.
Nuže tedy!
Užívejme pozemského údělu svého v radosti a veselí. Jak nás moudrost Talmudu učí:
»Jez a pij, pospěš si! Neboť svět, s nímž se tak brzy rozloučíme, podobá se svatebnímu průvodu. Tak rychle nás míjí. Lapni proto každý honem, co se dá!«
To neznamená ovšem, že máme mysliti toliko na sebe. To neznamená, že máme snísti vše, co máme, vše vypíti, jiným nic nepopřáti, nikomu nic nedati. Desetinu výdělku jsme povinni dávati na dobré účely. Tak nám nařizuje Písmo svaté. Dáváš-li ještě víc než je tvou povinností, jsi pochvaly hoden. Pětinu tvých příjmů však tvá dobročinnost překročiti nesmí. To již není dobročinnost, nýbrž marnotratnost. To zase říká Talmud.
Částka, kterou můžeme dáti chudým, je, žel, značně omezena. Neomezena je však dobročinnost, kterou jest nám konati skutky.
»Toto jsou věci, jimž míra dána není: Toto jsou věci, jejichž úroky již v tomto světě požíváme a jejichž věčný základ je světa budoucího: Ošetřování chorých, pohřbívání mrtvých, utěšování truchlících. Sváry rozdvojených urovnávati, radosti milenců podporovati, zbožně se modliti. Četba dobré knihy jest však nade všecko.« — Tak, téměř doslova tak, ve svatém Talmudu jest psáno.
