chasídem! Potom si však řekl: »Je to přece jen mé dítě. Až se vrátí, ztrestám ho. Však ho už naučím!« To řka, šel a koupil si rákosku. Druhého dne však ji zase zahodil. Proč? Protože si koupil jinou, štiplavější. Tak činil den co den, po všechna ta léta, zatím co se v Mikulově učil syn sloužit Pánu Bohu. Ty drobné zelené větévky vrbové, jejichž lístky otloukáme v modlitebně o svátku Velké Pomoci o zem, neprohlížíme si s takovým zalíbením, s jakým se milý otec díval každý den na svou novou rákosku. »Počkej, já ti dám!« těšil se v duchu. Ale nic mu nedal. Když se totiž na konec syn přece jen vrátil — nebyl to už jen tak lecjaký Mojše Lejb! To byl již svatý reb Mojše Lejb a nenáležel už jen jemu, otci, náležel nám všem, Izraeli celičkému.
A nejen Izraeli náleží svatý reb Mojše Lejb sasovský; celému světu náleží. Sedí svatý reb Mojše Lejb jedné noci doma a v Talmudu hloubá, Pánu Bohu slouží. A když světec Bohu slouží, celý svět se naň dívá a stvoření veškeré mu naslouchá v němé oddanosti. Ale reb Mojše Lejb je najednou vyrušen. Kdosi buší na okno. A buší, div že se sklo nerozbije. Je to jistě nějaký gój. Žid by takhle nebouchal. Vyhlédne svatý reb Mojše Lejb oknem, a ejhle, je to opravdu gój a opilý k tomu. Opilý mužík! Však víte, co takový dovede. A opilec žádá o nocleh. Slyší reb Mojše Lejb, že ho opilec žádá o nocleh, a zhrozil se. Užuž se chce zlobit; cože je tohle za opovážlivost od góje opilého, takhle jej, Mojše Lejba, vyrušit v službě Pánu Bohu! Ihned si však svatý reb Mojše Lejb všechno rozmyslil a nezlobil se, nedal vzplanouti spravedlivému hněvu svému. Co učinil? Šel svatý reb Mojše Lejb, otevřel, rozestlal a do vlastního lůžka svého uložil mužíka opilého. Neboť takto děl svatý reb Mojše Lejb k srdci svému: »Když i sám Pán Bůh opilci takovému slouží, pečuje o něho, a svět jím stvořený jeho nízkým požitkům vydává — nezachováš se k němu přece ji-
