jako o jejich zázračném autorovi. Četbu první knihy mi doporučil sám belzský světec, na druhou mě upozornili chasídové. Záhy poznávám ostatní knihy chasídské, staré hebrejské a později i moderní (viz: Literatura). Ale tyto dvě první jsou mi nejdražší. Provázejí mě na všech cestách; byly se mnou i na vojně. Když jsem samoten a nikdo mě nevidí, nahlížím do spisů kabalistických, jejichž studium je nám mladým zapověděno.
Tělesně slábnu a scházím den ke dni. Cítím to. Každodenní koupele před ranní modlitbou, špatná výživa, příliš časté dobrovolné posty, málo spánku, nedostatek pohybu a vzduchu, to vše nemálo oslabuje jinak silný organismus dospívajícího pražského hocha. Ale ještě odolává, nevzdává se.
A proč tady vlastně jsme? Proč nesloužíme Pánu Bohu doma? Snad abychom se vyučili rabíny nebo snad aby se z nás stali dokonalí světci jako je náš belzský? — Ach, nikoliv. Nic takového nás ani nenapadá. Nechceme být rabíny a nikdy z nás nebudou světci. To víme tuze dobře. Chceme se prostě těšiti ze světla velebnosti Boží, které osobnost světcova kolem sebe rozsévá. Chceme se z něho těšiti po celý život, neustále a bez přestání. A víme, že až jednou od nás odejde navždy, zanechá nám zde světce jiného, syna svého prvorozeného, světce nemenšího než je sám, a kdož ví, ne-li ještě většího. Mnozí jsou o tom přesvědčeni již dnes. Budoucnost jim dala snad skutečně za pravdu. O tom si však nedovoluji už rozhodovati. Raději tu načrtnu ještě nějaký ten obrázek chasídského života.
— — — Modlitbu »Ranní« modlíme se v Belzu ve všední den teprve až k poledni, kdy přichvátá do učebny rabí se svými syny. V synagoze se modlíme jen o šabesu. Bohoslužba všedních dní, trvající jinde skoro hodinu, je v Belzu skončena v rychlosti téměř zázračné. V patnácti nebo dvaceti minutách. Tato
