ubližují a nás ponižují. Tu knihu potom pro tahle slova vychvaloval nade vše. V jeho domě žil jeden člověk, který byl naprosto nevzdělaný a omezený. Byl to Heršl, nosič vody. Ani ženat tenhle Heršl nebyl, ačkoli mu už bylo přes čtyřicet. Takový neotesanec! Ale svatý reb Pinchesl si Heršla neobyčejně vážil. Řekl jednou své ženě: »Kdykoli Heršla vidím, všecek se před ním chvěji úctou. Jak vzácný je to světec! Takový člověk, když donese vodu nějakému třeba jen zcela obyčejnému občanovi, rozplývá se před ním ponížeností. Což teprve, když stojí před nějakou váženou osobností! Tu si jistě uvědomuje celou svou lidskou nicotnost a ubohost. Jak nesmírně je zajisté Bohem milován pro svou skromnost! Škoda, že snad nikdy mi nebude přáno, abych dosáhl jeho dokonalosti!«
Svatý ARÍ učí, že duše domýšlivého člověka se po smrti vtělí v bzučící včelu. Víme, že je to trest opravdu přiměřený a spravedlivý a že včelí život vyváží, co lidská domýšlivost kazí. Neboť včela je tvor, který nikdy nemyslí na sebe. Veškeré její myšlení, city a konání jsou zasvěceny jen a jen všeobecnému blahu celého úlu. Svatý reb Pinchesl však vysvětlil tento zákon »gilglu« (kolotání) svým způsobem. Řekli bychom téměř foneticky. Pravil: »Domýšlivec si neustále říká: Já jsem… — židovsky: ech bin… Na př.: Já jsem spisovatel — ech bin a mechabr. Já jsem pěvec — ech bin a zingr. Já jsem učenec — ech bin a talmid-chúchem. A tím povídáním se právě vtěluje do včely. Neboť včela se také řekne židovsky: Bín, stejně jako se řekne já jsem — ech bin«.
Chytrost svatý reb Pinchesl příliš rád neměl. Říkával: »Ničeho na světě se nebojím, jen jednoho se bojím: abych nebyl chytřejší než zbožnější.«
Rád užíval ukrajinských přísloví. Mezi jeho chasídy byl jeden jménem Jákl. Jákl nebyl člověk učený. Byl však obdařen velkou tělesnou silou a obratností.
