bytek. Vystačila by pro nejdelší lidský život. Nebeský úřad pro zásobování se totiž přeptal na úřadě pro povolení k životu a tam mu odpověděli, že osud žadatelův je už zpečetěn. A tak si tedy řekli: ‚Proč bychom toho ubožáka nezásobili výživou, když tak jako tak ji už nespotřebuje?‘ — Je-li osud zpečetěn, musí člověk všechno zanechat jiným a jít. Když mi tedy povolili, oč jsem pro žadatele prosil,« pokračoval svatý reb Pinchesl, »vrátil jsem se opět k bráně života. Jak mě uviděli, že přicházím, honem ji zavřeli. I křičím: Dejte mu život! — Život? To ne, ten mu nedáme! odpovídal tamní úřad. Postavil jsem se tedy před okénko, zamával jsem jim před očima povolením výživy, které mi vydali v bráně pro zásobování, a povídám: Tak vy tady chcete zkřiviti svaté pravdy Talmudu? Což nestojí v Talmudu psáno: »Komu Bůh výživu dává? — Jen tomu, kdo má žíti, ji dává.« A ježto mu byla povolena výživa, jste nyní povinni dát mu také život v souhlase s výměrem, jinak byste učinili z věčných pravd Talmudu nepravdu. Co mohli proti mé námitce dělat? Nic! Volky nevolky byli nuceni mně vyhovět. Tak vidíte, že jsem neudělal pražádný zázrak, když se pacient uzdravil. Uplatnil jsem pro něj odvěký zákon, jak jej naši svatí učenci vyslovili v Talmudu.
Skromnost a pokora byly největšími ctnostmi svatého reb Pinchesla. Velmi rád slyšel, jak jej někdo ponižuje a ostouzí. Jestliže však mu lidé vzdávali čest, velice se trápil. Říkal, že pocty působí mu větší bolest než sečné rány. Ve své veliké pokoře mluvíval s vlastním synem tak uctivě, jako mluví sluha se svým pánem. Kázal, že máme každého milovati. A když nám ublíží nebo nás uráží, máme jej milovati ještě víc než předtím. Jednou četl v nějaké knize, že máme milovat veškeré tvory Boží. A nejen Židy, nýbrž vůbec všechny národy, třebaže nám
