mžiky. Tížily jako olověné skály a roztékaly se do nekonečných mlhovin věčnosti.
Konečně jeden ze starců přerušil mlčení:
»Jaký trest mu vyměříme?«
»Jaký trest mu vyměříme?« opakovali ostatní v příšerném sboru. A zas bylo ticho.
»Jeho souzení si vyžádá mnoho času,« řekli po chvilce. »Zatím ať zde zůstane, nežli všecko náležitě projednáme.«
Chápal jsem, že je to všechno jen sen. Cosi mi však říkalo, že můj spánek má trvat věčně a že se z něho už neprobudím. I jal jsem se lomit rukama, plakat a prosit. Že jsem dosud mlád, že mám ještě možnost se polepšit, aby se nade mnou slitovali.
»To je pravda,« řekl jeden stařec. »Ten muž se ještě může polepšit. Je třeba dát mu k tomu příležitost a navrátit jej životu.«
Vzhlédl jsem. Kdože se to takhle přimlouvá za mne nehodného?! Popatřím mu do tváře, a hle — je to náš svatý reb Pinchesl! »Poněvadž mě kdysi podporoval,« pokračoval reb Pinchesl, »jsem mu zavázán a žádám, aby byl zatím propuštěn.«
»Není to sice podle práva a spravedlnosti,« odvětili druzí soudcové, »ale protože se za něj přimlouvá sám reb Pinchesl z Korice — budiž!«…
Vtom jsem spadl s postele.
Oním dnem se započal můj nový život. Ten sen mi však nejde s mysli. Kdykoli si na něj vzpomenu, chvěji se jako osyka.« — — To všechno vyprávěl ten boháčův syn korickým žákům.
Byl to opravdu neobyčejný sen. Otřásl svědomím hříšníka velmi zatvrzelého. A z toho všeho vidíme, že svatý reb Pinchesl zasedal již za živa v nebeském soudu. Druzí světci se stávají jeho členy až po smrti.
