co se vůkol děje. To bylo zřejmé. Tak byl zahloubán. Vyzáblý trup a hlava se ohýbaly a zpřimovaly nad otevřenou knihou v nepřetržitém rytmu. Ráz dva, ráz dva, nahoru, dolů, nahoru, dolů.
Učil se ovšem hlasitě. Melodie, kterou učení provázel, nepodobala se však nápěvu, s nímž čítáváme Talmud. Zněla docela tak jako modlitba. Chvílemi se zdálo, že jeho duch se křečovitě svíjí, jako by vyznával nejtěžší viny. Tak tesklivě a pokorně lkala melodie. V zápětí však se obrátila v radostnou oslavu Páně. Jako když o velkých svátcích zpíváme žalmy Davidovy. A opět se chvěla tak nevinně a sladce jako Šalamounova svatá Píseň písní milostná, když se jí malé děti učí ve škole.
Viděl náš Zánvl už nejednoho světce. Takhle se učit neslyšel však dosud nikoho. Ne, nikoho! I poznal rázem, co celé městečko za tolik let nevytušilo: že tenhle vyzáblý mladík je světec převzácný. Světec, jakých jen málo jest v tomto hříšném světě.
Vyrušovati nechtěl. Však už měl své zkušenosti! Kdo mladý muž je, vyzvěděl od přítomných. Řekli mu, že to je »nějaký« Pinchesl.
Zánvl vyhledal Pincheslův byt. Takovéhle bídy také neviděl jaktěživ. A k tomu před samými velikonočními svátky!
I nemeškal reb Zánvl a vše potřebné nakoupil. Macesy a víno, vajíčka a hořké byliny, ryby a maso. Nové šaty pro reb Pinchesla, jeho ženu a děti. Ba i nutné části nábytku.
Nezapomněl ovšem ani na těch třicet šest svíček. Třicet šest — tolik má Talmud částí a tolik hodin svítilo Adamovi mystické světlo Prapočátku, než je Pán Bůh ukryl před hříšníky pro svět budoucí. Třicet šest — tolikrát je slovo »světlo« v Pěti knihách Mojžíšových a tolikéž třicet šest jest spravedlivých, již žijí v každém pokolení. Třicet šest svící jako mají též v tom dalekém Tibetu.
