Nadarmo prosil milý Zánvl Svatého Děda, aby mu vymohl svou přímluvu u Nejvyššího syna. Aby přece měl někoho, kdo za spásu jeho duše se bude modliti, až si ho jednou Pán Bůh povolá.
Svatý Stařec jej vždycky nějak odbyl. Léta plynula a reb Zánvl dědice neměl.
Jednou mu Stařec poradil, aby dal chasídům na kořalku a při pití ať mu přejí syna. To že snad pomůže. — Ale nepomohlo.
Až jedenkrát zastihl Svatého Starce v hlubokém rozjímání.
»Teď je vhodný čas!« myslí si Zánvl. Teď se vznáší duch světcův jistě ve vyšších světech. Kdož ví, není-li právě u Božího trůnu. Tvář Svatého Děda zářila v té chvíli jako tvář anděla Páně.
I odhodlal se milý Zánvl, že této hodiny milosti využije. Že pohne Svatého Děda k rozhodnému kroku tam nahoře.
Ale marné bylo všechno jeho volání. Zdálo se, že ho Stařec ani neslyší. Náhle však, jako kdyby se probudil ze sna, obrátil se k Zánvlovi a pravil:
»Slibuji ti — že syna nikdy nedostaneš!… Jsou věci vznešenější, než je zachování tvého rodu… Proč jen jsi mne vyrušil?!«
Zánvl, uslyšev tato slova, zavzdychal a zaplakal. Zavzdychal — z lítosti, že světce v rozjímání vyrušil. A zaplakal — že syna nedostane.
I rozloučil se se Svatým Dědem a rozjel se do světa. Bude prositi jiné cadýky o přímluvu u Pána Boha.
Dary neskrblil, pomoci mu však nebylo. Kdo by co zmohl proti slovu Svatého Děda ze Špúle?!
Tak bloudil milý Zánvl světem od světce k světci, město od města, až přišel do onoho městečka, v němž svatý reb Pinchesl potají sloužil Pánu Bohu.
Vstoupil Zánvl do městské učebny a ještě se v ní ani neobrátí a už je upoután hubeným mladíkem. Mladík seděl v koutku nad velikou knihou a učil se. Nevěděl,
