lodie. Stojí svatý Dyvre Chájim, stojí a naslouchá zpěvu nejsladšímu. Je do něho tak zabrán, že si ničeho jiného nevšímá. A také kolemjdoucí si nevšímají postavy, tisknoucí se ve tmě na domovní vrata. Ani se po ní neohlédnou! Kdož ví, netlačí-li se tam k sobě nějaká hříšná dvojice? A kterépak zbožné oko by se na takové věci podívalo? A tak svatý Dyvre Chájim nerušen stojí s uchem na vratech chalupy a naslouchá.
Doma jsou již znepokojeni. Kde jen mešká dnes ten světec tak dlouho? Vždyť se po každé vrací z modlitebny ihned domů!
Našli ho teprve k ránu. Tulil se k vratům malé chyše. Stále ještě naslouchal, neboť žák se dosud učit nepřestal. Chtějí světce od vrat odtrhnout. Jenže svatého Dyvre Chájima od nich opravdu nelze urvat. — To proto, že jeho svatý vous zatím ke klice přimrzl. Přinesli teplou vodu a světce oprostili.
— »To mi věřte,« omlouval se svatý Dyvre Chájim, »že kdyby byli přede mnou té noci otevřeli bránu ráje a byli mi řekli: Vejdi! — nebyl bych uposlechl. Byl bych raději zůstal zde a takhle naslouchal.« — Svatý Dyvre Chájim!
Ten žák se jmenoval Jákev Jicchek a byl z Židačojva.
My chasídové neříkáme nikdy »Aný maamín«. Neříkáme nikdy židovské kredo, jak je formuloval svatý Majmonides v třinácti článcích Víry. Ne snad, že bychom nevěřili. Bůh uchovej! Věříme právě tak jako ostatní, ne-li více. Ale to milé kredo neříkáme, ač stojí v každé modlitební knize. Bůh sám ví, proč je neříkáme. Svatý Dyvré Chájim se však o to přece jednou pokusil. Začal: »Aný maamín beemínó šlejmó, věřím v pevné víře…« Hned však přestal. Povídá si:
»Chájime, ty jsi lhář! Kdybys opravdu věřil v Boha jediného, mohl bys, Chájime, hřešit? A třeba jen na
