líčka nějakého nového problému toho studia talmudického. Zde hlas poněkud ztlumíme přemýšlivě a zasmušeně a už to zase jde pomaloučku nahoru a zas dolů a tak se to ad libitum táhne bez přestání.
Jestli tohle zní vašemu uchu jednotvárně, pak věru nevím co říci. Ale svatému Dyvre Chájimovi to jednotvárné nikdy nebylo. On, svatý Dyvre Chájim ze Sanzu, naslouchával tomuhle popěvování pilných žáčků ještě mnohem raději než všem písničkám svých milých muzikantů a zpěváčků.
Jednoho zimního večera se belhal z modlitebny domů. Šel sám. Vždyť neměl daleko. Jenže tenkrát svatý Dyvre Chájim byl pohřížen v myšlenky a zabloudil. Z čista jasna se octl v malé temné uličce, v níž ještě snad jaktěživ nebyl. To ho tam jistě sám milostivý Bůh zavedl. Neboť jak tak svatý Dyvre Chájim jde, tu najednou slyší, jak se v jedné chalupě nějaký pilný žák učí slovu Božímu. Zastaví se svatý Dyvre Chájím a naslouchá. Byl to takový čistý, nevinný hlásek. Anděl nemá krásnější. Přitahoval jak magnet. I přistoupí svatý Dyvre Chájim až k samým vratům chalupy, přitiskne na ně své svaté ucho, aby mu ani jediný trilek neunikl a naslouchá a naslouchá. Nepovím vám, o čem zajímavém se ten milý žák právě učí. Zdali o těch dvou, co našli ten kus sukna a teď každý o sobě soudci tvrdí, že je tím pravým nálezcem, či o té kapce mléka, která ukrápla do toho hrnce masa, nebo snad o tom, jak synové rabana Gamliéla se vrátili k ránu domů z noční pitky a táží se otce, je-li dosud čas modlit se večerní modlitbu; anebo kterak dal král Šalamoun spoutat knížete duchů, aby mu pomáhal při stavbě jerusalemského chrámu? O mnohých, velmi mnohých věcech se můžeme v Talmudu poučiti. Ale vlastně je jedno čemu se žák učí. Hlavní je, jak se učí!? Jak opravdově a celým srdcem, slouže tak dobrotivému Stvořiteli svému. A to se právě pozná z přednesu jeho me-
