Jedenkrát k němu přišla chudá dívka a prosila jej o příspěvek na výbavu.
Svatý Dyvré Chájim se dlouho nerozmýšlel. Dal jí téměř vše, co měl. Nemusila už věru nikam na žebrotu.
»Otče, co to děláš?!« vykřikla jeho vlastní dcerka. »Já nosím už měsíc roztrhané boty, a ty mi nechceš dát ani na správku.«
»Mlč!« zakřikl ji svatý Dyvré Chájim, »tato nevěsta je dcera učencova.«
— »Ale rabi,« volali přítomní, »vždyť také vaše dcera je dcera učencova!«
— »Také dcera učencova?« opakoval skromný světec reb Chájim jaksi nedůvěřivě…
»Inu, v tom případě jsem arci povinen i ji podpořiti…«
To řka vyňal zbývajících několik krejcarů a dal je dceři. Aby si dala spravit boty, když už lidé tvrdí, že je také dcerou učence…
Svatý Dyvré Chájim se nemálo proslavil svým bojem proti chasídům sadagorským. O tom však až někdy jindy.
Milovat hudbu a zpěv vyučil se svatý Dyvre Chájim u svatého reb Neftúliho z Ropšice. Město Sanz bylo proto v oněch dobách rájem muzikantů a zpěváků. Dnem i nocí to tam bručelo a bzučelo, šumělo a hučelo jako v úlu nebo jako u nějakého jezu. To se tam ti reb Chájimovi muzikanti tak učili a cvičili. A což když to potom dali dohromady! Ne abyste si myslili,
a všeobecně vzdělaný, zbožností ovšem nevynikal a mysticism mu byl naprosto cizí. A přece je jakési tajemství spjato s životem tohoto muže. Dr. Chájim B. byl člověk zdravý a dožil se vysokého věku. Po celý život však od malička jeden den v roce vždycky churavěl: Totiž dne 25. měsíce nisanu, výročí svatého reb Chájima ze Sanzu (po jehož smrti se bezprostředně narodil a jehož jméno nesl). Dne 25. v měsíci nisanu také dr. B. na konec zemřel. — — —
