co počít? Dítě pláče a pláče. Která matka by odolala?! I myslí si: Vždyť já muže neopustím. Pootevru jen trochu dveře a nahlédnu do předsíně, které dítě tam pláče?
Šla žena, otevřela, manžela se netázala. — Pláč ustal v tom okamžení.
Nahlíží žena do síňky, na prahu stojí, z jizby neodchází. Kde však je dítě? — Nikde nic. Bylo to smyslů mámení?
Mezitím se stalo cosi hrozného, nevysvětlitelného. Když se žena zase obrátila a pohlédla do jizby, stanula jako přikována. Manžel tam nebyl. Zmizel beze stopy.
Bylo již k půlnoci, když kolem domu šel reb Lejzr z Chmelniky. Ve tmě slyší tiché stenání. Kdosi tam leží. — Byl to svatý Lublínský s rozdrcenými údy. Odnesli jej a uložili na lože. Ještě si při tom šeptal půlnoční modlitbu. Své tajemství však nikomu nepověděl.
Tři čtvrtě roku se potom ještě trápil, než vydechl naposled. Byl právě Tyšebov. Devátý den měsíce abu. Den, kdy Titus zničil náš Velechrám a kdy nás potkalo už neštěstí tolikeré.
Tyšebov je dnem nejhlubšího smutku celému Izraeli od dob nepamětných. Oplakáváme ztrátu svatého města Jerusalema, postíme se, nejíme a nepijeme. Večer sedíme v polotmě. V synagoze hoří jen mdlé světélko. Svatý Lublínský předpověděl tedy správně. Je jediným světcem, o jehož výročí chasídové zádušních světélek nerozsvěcují a kořalky nepopíjejí.
»Zesmutněly Sionu cesty,
»zpustla jeho města,
»a dcery sionské jsou zchváceny bolem.
»Pláč zní tichou nocí, slzy s lící kanou.
»Velkými se stali nepřátelé naši. A jak žijí v blahu,
»když nás ranil Bůh hořem!
