Dne sedmého v měsíci adaru, v den, kdy oplakáváme úmrtí našeho učitele Mojžíše, toho dne zemřel také světec kálevský. Leží v Kálevě v temném sklepení a jeho náhrobek zdobí jenom jeho jméno. Nad ním hoří věčné světlo.
Čekej tam, růžičko, čekej a čekej,
až ti mě jednou dá Pán Bůh rozmilej!
Kdy už to bude,
ach, kdy už to bude?! — —
— že svatý Šeló pražský byl té krásné Rut vtělení aneb o těch slastech manželského spojení — Co ta ctnostná panna Bejle dělá v příbytku, aj, co divného shledá světec na dobytku — Jak z toho papírku vycházela záře převeliká a proč ta nebohá nevěstinka chudinka tak fňuká — A co ten náš milý vozka všelikého podniká — A co ta Železná hlava Jasnovidci vytýká — Jak se ten hříšník tolik raduje, pročež pak jej svatý Jasnovidec nade všechny miluje — Načež následuje, jak Ďábel hubuje a na okénko bubnuje — Paní Bejle je pak bdělou strážkyní aneb Jasnovidcovo přehrozné skončení a jeho předpovědi truchlivé naplnění — Co svatý Dyvre Chájim o světci vypravuje a že i ta jeho dcerka učencova je — Jak ten svatý Dyvre Chájim zpěvu naslouchaje zdráhá se vejíti v bránu ráje — Kterak Víru vyznávati se pokouší, při čemž pak i toho podkarpatského doktora vzpomenout se sluší — Jakož i co všecko svatý Jasnovidec učí — Tím pak se ta epištola už končí.
