I přijali ho nebešťané s velikou slávou. Dříve však, než byl s to, aby pronesl první slovo, poctili ho čestným úkolem. Požádali ho, aby jim trochu kázal. Tak krásně, jako kázával, když byl ještě na zemi.
Svatý Jismach Mojše, uvyklý po celý život kázati, nemohl milým nebešťanům odepřít. Co na tom, bude-li ještě chvilku pokračovat ve své činnosti pozemské také zde na nebi? Jal se tedy kázat.
Kázal andělům Páně a všem svatým tam na nebesích o službě Pánu Bohu, o pokoře a prostotě, o radosti a lásce, jak nás tomu učil na zemi. Kázal a kázal — tam nahoře ve věčné blaženosti ubíhá čas velmi rychle — své vývody podporoval citáty ze svatého Písma, Talmudu i kabaly, kázal nebešťanům a kázal — a káže jim dosud. Ani zdaleka není ještě se svým kázáním u konce.
A tak syn Davidův k nám zatím ještě nesestoupil. Sedí spoután okovy ve své královské komnatě tam na nebesích, krvavé slzy roní nad utrpením naším, pomoci nám nemůže. A svatý Jismach Mojše stále ještě tam káže a káže — — —
Řekli jsme, že svatý reb Mojše Tajtlboum se pamatoval na svá předchozí vtělení. Není po té stránce mezi světci výjimkou.
Svatý reb Šíje Hešl z Apty, neboli svatý »Ojhav Jisrúel« (Přítel Izraele), jak jej podle jeho životního díla nazýváme, vyprávěl o sobě, že je na tomto světě již po desáté. Na rozdíl od reb Mojše Tajtlbouma íhelského měl vždy čelné postavení. Před dávnými tisíciletími byl veleknězem v chrámu jerusalémském, jindy opět byl předsedou synhedria, nejvyššího soudu jerusalemského. Z těch dob se pamatoval na nejednu zajímavou událost. Také byl knížetem Židů v Mezopotamii a podobně.
O nejvznešenějším svátku našem, přísném postu svatého Dne smíření, v modlitbě Misif (Musaf) líčí se
