nácti článcích Víry. V to také všichni věříme a v to doufáme. Svatý Jismach Mojše plnil tento článek Víry jako nikdo jiný na světě širém.
Po všechny dny života svého neustále vyhlížel, zdali již Spasitel přichází, a v noci, když se ukládal k odpočinku, nařizoval sluhovi, aby bděl a aby jej probudil, jakmile pozná, že Spasitel je již tu. Do poslední chvilky svého pozemského života věřil, že se dožije příchodu Spasitelova.
Krátce před smrtí se vzchopil a řekl:
»Pane světa, celý život jsem žil v důvěře, že mi dopřeješ, abych se dožil příchodu Vyvoleného tvého; a ty, Pane Bože — tys mne podvedl, »dý host mech gefopt«!…«
Tak neohroženě smí mluvit s Pánem jen jeho syn nejmilejší. Jakož je psáno rukou Mojžíšovou: »Můj syn prvorozený — Izraél«.
Svatý Jismach Mojše umíral s pevným předsevzetím, že uskuteční po smrti to, čeho mu nebylo přáno dosáhnout za živa: že uspíší příchod mesiášův.
Mrtvé tělo, pokud není pohřbeno, není prosto všeho života. Nereaguje snad na vnější vjemy, má však nejasné vědomí o všem, co se vůkol děje a mluví. Tenkrát, když rabín pronášel nad tělem svatého Jismach Mojše pohřební řeč a v ní se zmínil o předsevzetí drahého zesnulého, že nám pošle mesiáše, jakmile se jeho duch do nebes povznese — tu sebou jeho mrtvé tělo před zraky všech přítomných trhlo. Důkaz, že nezapomněl!
Na nebesích byli v rozpacích. Mnoho duší musí býti ještě vykoupeno a mnoho svatých jisker z kalu hmoty oproštěno a očištěno, než bude moci vzejíti den spásy. Ale jak se zachovat k novému příchozímu? Co počít s jeho plánem, aby jej nemohl uskutečnit? První hroudy dopadly na tělo světcovo a duch, zproštěn hmotných pout, se povznesl k nebesům.
