pohřbem roztržen tak, že by ho živý používat nesměl. Na oči položíme nebožtíkovi dva střepy. Na každé oko jeden. Ty střepy mu nezůstanou na očích věčně. První spadne hned, jak se mu potom narodí vnouče, a druhý spadne, když se narodí druhé.
Když člověk zemře, je dušička zprvu jako omráčena. Jako když vyjdeš z hluboké tmy do prudkého světla. Teprve za chvíli se z toho probéře. Neodpoutává se však od těla ihned. Prvních sedm dní pobývá střídavě u hrobu a v bytě, v němž ten člověk zemřel. Proto těch sedm dní dochází do onoho bytu deset mužů a modlí se tam s truchlícími pozůstalými obvyklé každodenní modlitby. Nebohá dušička je moc ráda, když se vrátí domů a slyší tam ta známá svatá hebrejská slova. Po sedm dní plane v domě zesnulého zádušní světélko a vedle světélka je sklenice vody a ručník. V té sklenici se dušička koupá a ručníkem se otírá. Po těch sedmi dnech opouští starý byt už navždy. První rok létá od hrobečku do nebe a z nebe zase ke hrobečku a odtud zase do nebe a tak neustále. Teprve za rok se usídlí na trvalo na nebesích. Ale ani potom neopouští hrob zcela a ráda se k němu občas vrací. Na příklad o svatém šabesu, o svátcích a o novoluní, nebo když přátelé a známí se tam přicházejí pomodlit. Proto je náhrobní kámen, aby měla dušička kde spočinout. Bílý je ten kámen, protože též kosti jsou bílé.
— A proč vám tohle všechno tady povídám?
Protože svatý Jismach Mojše poslal jednou dva žáky do Liženska, aby se tam pomodlili na hrobě svatého rebe reb Mélecha. Neboť, kdo aspoň jednou v životě navštíví hrob rebe reb Mélechův, je si jist, že nezemře bez pokání. Na cestu udělil svatý Jismach Mojše žákům tuto radu:
»Až vstoupíte v Ližensku na Dobré místo (rozuměj na hřbitov), řekněte: Slibujeme, že almužna, kterou
