Tmy. Cožpak smí člověk takhle se dát splést — zapomene-li klíč…? —
Když ještě žebrával svatý Jismach Mojše o milodary pro chudé, uviděl v jedné krčmě několik mužů, hrajících v karty. Byla to sebraná cháska! Koňští handlíři a jarmarečníci, nevzdělanci a hrubci a všelijací přibránkové. Avšak ani tací lidé nesmějí nám být lhostejní. I je jsme povinni milovati a ne jimi opovrhovati. Můžeme-li tedy způsobiti, aby si získali zásluhu tak velikou, jako je udílení almužny, nesmíme si dát ujít příležitost. Svatý Jismach Mojše k nim přistoupil a požádal je o milodar. Hráči, jsouce rozezleni, že se někdo opovažuje rušit je ve hře, skočili na svatého Jismach Mojše a místo milodary zasypali ho poličky. Svatý Jismach Mojše trpělivě vyčkal, až si na něm vztek vylili, a potom pravil:
»Tohleto bylo pro mne. Co však teď dáte těm chudým?«
Slova světcova zněla tak pokorně, tak prostě a zároveň tak mocně, že hrubce odzbrojila. Sáhli do kapes a penězi věru neskrblili. Jejich zásluha byla nesmírná, neboť svatý Jismach Mojše jim ponížení i bolest odpustil a ještě jim za vše požehnal.
Tak naplnil slova proroka Jeremiáše (Threni 3,30): »Bijícímu nechť nastaví svou tvář, do sytosti nechť příkoří snáší!«
»Mrtvé pohřbívati« je jeden z desíti skutků, jimiž získáváme blaho věčné i vezdejší a s jejichž konáním také nikdy neotálíme. — Vyjma soboty a svátky pohřbíváme své mrtvé ihned, jakmile naposled vydechli. Rozhodně ještě před západem slunce. Na křesťanský zákon, podle něhož se má čekat s pohřbem tři dny, nedbáme u nás na Východě ani dost málo. Pravda, vypravuje se i v Talmudu, jak jednou pohřbili mladého muže do skalního hrobu, a jak strážcové, kte-
