videc, »že před vámi odhaluji nejhlubší tajemství smutku duše. Avšak Talmud praví: »Tomu, jenž přichází, aby se očistil, bývá pomoženo.« To znamená, že nejen Bůh sám mu pomáhá, nýbrž že též my, učitelé, máme být Bohu nápomocni v očistě lidské duše.«
Tak do posledního záhybu přesně znal lublínský Jasnovidec myšlenky každého člověka a tak účinně rozptyloval veškeré pochyby.
Jindy přišel svatý Jismach Mojše do Lublína na sobotu. Modlil se spolu s Jasnovidcem a s chasídy v modlitebně. Když dospěli až k modlitbě »Duše všeho živého žehná jménu tvému, ó Pane…« modlitbě, kterou se máme modliti zvlášť zbožně, neboť při ní vyměňujeme svou noční šabesovou duši za denní, tu napadlo najednou svatému Jismach Mojšemu, že zapomněl v svém hostinském pokojíčku klíček u skříně, kde měl uschovány peníze. Peníze, které cestou vyžebral pro chudé chasídy. Což jestli někdo, vida klíč v dírce, skříň otevře a peníze odcizí?
Nadarmo si v duchu opakoval, že přece snad v Lublíně nebude zlosyna, jenž by kradl i o svatém šabesu. Neustále viděl před sebou klíč, trčící v dírce skříně, a nemohl myslit na modlitbu.
Nakonec si uvědomil, že tyto myšlenky jsou nástrahou ďábla, že ďábel chce ho takto odvrátit od pobožnosti. I vzchopil se svatý Jismach Mojše a jal se modliti vroucně. Na klíč už nepomyslil.
Bylo po bohoslužbách. Chasídové zasedli se svatým Lublínským k tabuli. Tu se Jasnovidec najednou obrátí k svatému Jismach Mojšemu a povídá:
»Co je to s vámi, reb Mojše? Až k modlitbě »Duše všeho živého« jsem viděl vašeho ducha, jak jde s námi v pobožnosti. Pak se mi však ztratil a nespatřil jsem ho, až teprve při chvále Stvořitele Světla a
