Učencům říkáme »ešle ravreve«, to znamená: tamaryšky mohutné. Tak pevně koření v moudrosti a Víře a ve svatých skutcích! Jako tamaryšky v té zemi palestinské.
Jenže svatý Jismach Mojše nebyl tamaryšek! Byl sladký datlovník. Jmenoval se totiž vlastně Mojše Tajtlboum a tajtlboum právě znamená česky: datlovník. Mluvíme-li však o slavném autorovi, nejmenujeme ho zpravidla jeho vlastním jménem, nýbrž jménem jeho nejvýznačnějšího spisu, po případě jménem jeho vezdejšího působiště. Rabi Mojše Tajtlboum z Íhelu (Ujhély) napsal knihu, kterou nazval »Jismach Mojše« (Nechť se raduje Mojžíš). Neříkáme tedy: reb Mojše Tajtlboum učinil to či ono, reb Mojše Tajtlboum pravil tak či onak, nýbrž říkáme: svatý Jismach Mojše tak učinil, svatý Jismach Mojše to řekl. Autor a jeho kniha je totéž a jedno. Jméno díla nebo působiště nahrazuje jméno světcovo. Přemýšlejte o tom a uznáte, že tomu je tak.
Svatý Jismach Mojše byl veliký učenec už v mládí. Nespokojil se však s pouhou učeností. Znal pravdu slov Talmudu, že »ten, jemuž jde toliko o učenost a o nic víc, je jako bez Boha«. I hledal tedy svatý Jismach Mojše cestu k Pánu Bohu.
Chasidismus se mu líbil velice. Jen jedno nechápal: Jak mohou být chasídové neustále tak lehkovážně veselí? Stojí přece v Talmudu, že se nikdo nesmí příliš veseliti v tomto světě, že nikdy se nesmí naplnit smíchem ústa naše, pokud nebude znovu vystavěn Chrám na hoře sionské.
I rozhodl se svatý Jismach Mojše, že bude putovat do Lublína, to jest k lublínskému Jasnovidci. A takto se modlil svatý Jismach Mojše v srdci svém, než se byl na cestu vydal:
»Pane světa! Ty znáš nejtajnější myšlenky lidské a víš, že se snažím, abych ti sloužil celým srdcem a celou duší. Víš také, že trpím, když mysl má je
