Z moudrosti svatého rebe reb Šmelka
Svatý reb Avrúm Chájim ze Zločova, autor knihy »Órah la-Hajjim« (Cesta k Životu), se kdysi otázal svatého rebe reb Šmelka, jak je nám možno milovati svého bližního jako sebe samého i tehdy, když nám ten »bližní« — ubližuje.
»Odpověď na tuto otázku je dána posledními slovy tohoto Božího přikázání: …sebe samého«, řekl mu svatý rebe reb Šmelke. »Všechny duše tvoří dohromady jeden nedílný celek. Jedno těleso duchovního principu lásky a moudrosti, nazývané kabalou »Duše Adamova«, a každá lidská duše je toliko článkem, jedním z duchovních údů nebo ústrojů, tohoto duchovního celku. Udeříš-li se vlastní rukou, nebo kopneš-li se vlastní nohou — zda budeš proto svou ruku nebo nohu trestati? A dopustíš-li se pošetilosti vlastní hlavou — byl bys blázen, kdybys sám sebe za to poličkoval. Když ti tedy někdo ublíží, uvědom si spojitost všech duší a že ty i ten tvůj bližní jste vlastně součástí jediného nadosobního já, stejně tak, jako jsou tvá ruka, noha nebo hlava součástí jednoho těla. Uvědomíš-li si to — jak by ses ještě potom mohl hněvat na sebe samého«?«
A jak možno milovati i ty, kdož se prohřešují proti Bohu?
»Všechny duše jsou jiskrami božství. Jestliže některá jiskra Boha nekonečného se propadla do bahna a kalu — zdali nám jí nebude líto? Zdalipak jí nebudeme nápomocni, aby se opět odpoutala a celým svým leskem zazářila? Vždyť přece je součástí samého Boha!«
»Ke klisně vozu Faraonova přirovnávám tě, milá má.« — Tímto podobenstvím promlouvá v Šalamou-
