lepších časů byl znával, bez pomyšlení vyslyšel ho též nyní. A tak, ač nerad velmi, byl svatý rebe reb Šmelke přece jen nucen vyplnit to nerozvážné jeho přání, načež ten člověk sebral to psaní a na vandr se vydal bez váhání. A vskutku, štěstí mu přálo. Za roků málo — takových peněz v světě vyžebral, že až on do té své moravské vlasti se navrátí, boháčem největším věru že budou jej mikulovští zváti.
Až tu dne jednoho na cestě s jakýmsi tovaryšem se setkal. (Toho počestného cechu žebráckého.) Ten pak, spatřiv to písmo rebe reh Šmelka svatého, nejinak, než že mu je náš krajánek vydati musí, začež pak on svůj měšec, plný jak se sluší, na památku že jemu dává. A jak se už stává, náš rozmilý Mikulovský té tovaryšově žádosti — vyhověl, jaksi z kolegiálnosti. (V té době ovšem svatý rebe reb Šmelke mikulovský nebyl již mezi živými; to nutno taktéž uvést do známosti.) A poté se ti dva rozešli s poctou a zase šli dál každý svou cestou.
Jenže ten milý tovaryš daleko nedošel. Velmi se chudák roznemohl a nižádný dryák mu nepomohl, neb třetího dne zemřel a lidé milosrdní jej pochovali. Když však do rubáše už jej oblékali, tu našli u něho, nebohého, to písmo rebe reb Šmelka svatého. I nemeškali a milé písmo bez okolků do Mikulova poslali. Aby tam zvěděli, že tu pochovali jejich občana váženého. (Tak se totiž domnívali.) A když poté v Mikulově to psaní dostali, nejinak než že ten jejich dobrý občan vpravdě zemřel, taktéž sobě mysleli. Zatím však náš milý krajan nevěda, co se stalo, zdráv bloudil dále světem, neb doufal, že ještě prospěje žebrotou svým dětem i bez toho psaní. Ale marné namáhání, nikdo mu teď nic nedal, až se chudák ze všeho, co dřív vyžebral
