pět, až přijde zmrtvýchvstání. Reb Mojše Lejb ze Sasova učiteli přizvukoval.
»Bohu já zpívám, jenž se vzepjal,
jezdce i koně srazil do moře.
Bůh — toť píseň a vzdor.
Ejhle, to Bůh je mých otců, Jeho uctívám…«
A sotvaže se nad vlnami Dunaje vznesla první slova té svaté písně, hle, díže se od břehu odpoutává a kry ledové, jakoby dojaty čarovným zpěvem, se jí uctivě vyhýbají.
»Dechnutím tvého chřípí kupí se vody, ó Bože,
příboje strmí: jako hrady, přívaly tuhnou v moře útrobách.«
Pluje milá díže s našimi světci, pluje mezi ledy, a jak se blíží druhé straně, tak tam rostou řady sensacechtivých Vídeňáků, kteří přihlížejí s břehu neobvyklému divadlu, statečně povykujíce. Než my si jich ani trochu nevšímáme, uličníků.
»Kéž pohltí je propasti mořské,
kéž zapadnou jak ten kámen v hlubinách!
Hrdostí svou znič všechny nepřátele,
dej vyšlehnout svému hněvu, nechť stráví: je jako slámu!«
Též císař, vyrušen jsa křikem, slezl se svého trůnu a pozoruje tu zvláštní podívanou oknem paláce i s ministry svými.
»Ó, kéž zachvátí je děs a hrůza,
než na druhý břeh přejde tvůj lid, Bože,
lid, jenž náleží jen tobě!
Nechť Hospodin vládne na věky a á-á-ž…«
Zpěv dozněl. Dížka šťastně přistala, a hle, císař pán
