Po skončení bohoslužeb řekl:
»Teď vím, že Bohu lze sloužiti i spánkem.«
Nikdo nepronikne tajemstvím myšlenek svatých cadýků v hodině, kdy stojí v modlitbách před tváří Nejvyššího. O svatém rebe reb Šmelkovi píše očitý svědek, reb Mojše Tajtlboum, doslovně toto:
»O svátcích stál na modlitbách před oltářem a myslil na nejvznešenější tajemství. Pěl při tom dlouhé, neustále nové a nové melodie podivuhodné krásy, jakých lidské ucho nikdy neslyšelo a slyšeti nebude. Bylo zřejmé, že si nebyl vědom svého zpěvu. Jeho duch dlel ve výšinách, kdežto hlas vyluzoval se rtů ony zázračné zpěvy, sladké všem posluchačům.«
Císař pán chystal jakési nařízení, které, kdyby bylo vešlo v platnost, bylo by přivodilo konec svaté obce mikulovské. I vydal se svatý rebe reb Šmelke do Vídně, u císaře orodovat. Provázel ho toliko jeden žák, Mojše Jehíde Lejb, pozdější rabi v Sasově.
Bylo to na jaře. Na Dunaji právě rozpukaly ledy a ani jediný převozník nechtěl se odvážit přes rozvodněnou řeku. Neohrožený rebe reb Šmelke si však nedal svůj záměr rozmluvit. Šlo o bytí či nebytí celé obce. Kdo by tu váhal nasadit život?! Chtěli se tedy sami přes řeku přeplavit. Ale nikdo jim nechtěl půjčiti loďku. Byl tam však jakýsi pekař s díží. Povídá: »Já vám půjčím tu díži, můžete se v ní pustit na Dunaj, chcete-li.« To řekl jen tak, aby je poškádlil. Jenže svatý rebe reb Šmelke se poškádlit nedal. Povídá: »Tak tedy dobře!« Dal díži na vodu a s reb Mojše Lejbem si stoupl do té díže. To se rozumí, že si v ní nesedli. Na to není v díži místa. Plavili se stoje. Svatý rebe reb Šmelke zanotoval onu starou píseň, kterou pěl Mojžíš s Izraelity, když táhli z Egypta Rudým mořem a kterou s námi zase bude
