»To je tím, že moje duše pochází ze světa věčného šabesu, kdežto tvoje ze světa věčného novoluní.«
A Marjem, jejich sestra, vyprávěla o rebe reb Šmelkovi toto:
»Jedné noci, po několikadenním bdění, podepřel si hlavu a usnul. Když se za chvíli probudil, viděl, že mu shasla svíčka. Polekán, že bude nucen studium na chvíli přerušit, vystoupil, ještě rozespalý, z podkrovní světničky na střechu domu se shaslou svíčkou v ruce. A hle, na pokraji střechy podává mu neznámá ruka oheň. Rebe reb Šmelke si rozsvítil, a nestaraje se o dárce ohně a o ostatní mimořádné okolnosti, vrátil se k své knize.
Po chvíli ho však napadlo, že tu není všechno v pořádku. Kdo byl ten, jenž mu oheň podal? Se země až na střechu nikdo dosáhnout nemůže a žebříku tam nebylo.
I modlil se svatý rebe reb Šmelke k Bohu. A tu mu bylo oznámeno, že Nebesa pociťovala přerušení jeho studia jako velikou ztrátu. I vyslala proroka Eliáše, aby mu oheň přinesl.
Když svatý rebe reb Šmelke tohle uslyšel, zaplakal. Mnoho dní se potom postil, protože zavinil, že pro něj, nehodného, se musil prorok tolik obtěžovati.«
Avšak i zdravý spánek je dar Boží. To byl nucen rebe reb Šmelke jednou uznat. Do Mikulova zavítal svatý rebe reb Mélech z Liženska. Sám mistrovi ustlal, urovnal pěkně podušky a prosil jej, aby se aspoň jednou jak náleží vyspal. Rebe reb Šmelke nemohl tak váženému příteli odmítnouti. Spal celou noc a když se ráno probudil, byl čilý a svěží, jako nikdy předtím.
A což, když se potom po obvyklé koupeli počal v modlitebně modliti! Ještě nikdy neslyšela stará synagoga mikulovská tak krásné modlitby.
