chu svatému. U nás, Židů polských, není nikdy nemožné dosáhnouti ducha svatého. Z toho má čert strach a dělá nám proto potíže už od počátku. Kouká, jak by nám zabránil dosáhnout třebas i jen toho nejnižšího, prvního stupně: čistoty. U vás není nebezpečí, že se vám kdy dostane daru ducha svatého. A tak vás může čert klidně nechat žít v tělesné čistotě a spolehnout se na vás. Ví, že vám na svatosti ani za mák nezáleží. Buďte si tedy jen pěkně čisti!«
Při každém svém kroku jsme povinni v pomoc Boží doufati a důvěrou v Nejvyššího posilovati sebe i bližní. Kolikrát každodenně při těch našich trampotách řekneme »Pomoz Pán Bůh!«? To nelze ani spočítat. Ano, neustále jsme povinni doufati a své bližní utěšovati, ač víme, jakými hříšníky všichni jsme, a že si Boží pomoci nezasloužíme. Avšak milost Boží je nekonečná. To jen nevěrci nevědí. Jak jsou proto hodni politování! Jak smutný je asi jejich život! Ne, to už ani život není! Smrt je to. Smrt bez naděje, bez světla Víry. Bůh nás opatruj před životem tak bídným! V jedné věci jsme však i my povinni — praví svatý reb Šamšn z Ostropolji — v jedné věci jsme všichni povinni být naprostými nevěrci! Ano, nevěrci, kteří na pomoc Boží nepomýšlejí. V jednom případě by bylo hříchem říci: »Pomoz Pán Bůh!« Když k nám totiž přijde nějaký chuďas a prosí o almužnu. Tu jej nesmíme jen tak odbýti lichými slovy útěchy a dovolávat se pro něj pomoci Boží. Nikoliv. V tomhle případě nesmíme říci nic, nýbrž musíme pěkně »ruku otevřít pro chudého bratra nebohého a dávati a dávati«, jakož psáno je rukou Mojžíšovou. V tom případě musíme tedy opravdu být »nevěrci«. Tu svatý reb Šamšn z Ostropolji praví: Buďte nevěrci!
Touhle zásadou se ovšem řídil i náš rebe reb Šmelke. A jak se jí řídil! Důchody rabínů mikulovských
