»To máte tak,« vysvětlil jim potom své počínání. »Až mě budete oslavovat, uslyším z vašich úst takovou chválu, že kdybych jí uvěřil, zpyšnit bych mohl, před čímž mě Bůh opatruj! Říkám si tedy nejdříve tu chválu sám. Tak nejlépe vidím, jak jsou všechny tyhle uvítací komedie směšné a nepravdivé.«
Rebe reb Šmelke byl sice v Mikulově přijat s velikým nadšením a s okázalostí, na růžích ustláno tam však nikdy neměl. Mikulovští už přičichli k západnickému osvícenství a s mystickým snažením chasídského rabína z Východu se neuměli spřátelit. Dobrý poměr kalila zejména jedna podivnůstka rebe reb Šmelkeova. Na rozdíl od ostatních rabínů nechtěl totiž mluvit ani jidyš, natož německy. Mluvil zpravidla jen čistou hebrejštinou, a mikulovští vzdělanci řeči proroků tehdy už skoro nerozuměli. Do sporů musil několikráte zasáhnout svatý rebe reb Mélech liženský, jenž uměl každému mluvit do duše, i hříšníkovi nejhoršímu. Rebe reb Mélechovi se také skutečně vždycky podařilo rozpory v Mikulově, i když ne trvale urovnati, tož aspoň dočasně zmírniti.
Jednou si dobíralo několik mikulovských šviháků rebe reb Šmelka.
»Připustíte, pane rabíne, že my máme před vámi polskými velikou přednost.«
»Jakoupak?« divil se svatý rebe reb Šmelke.
»My jsme vždycky dokonale čistí a na našem oděvu nenajdete jedinké skvrny, kdežto z vašich krajanů, třebas jsou i učenými rabíny, špína jen kape. A přece stojí v Talmudu, že učenec se dopouští smrtelného hříchu, trpí-li na svém šatě skvrnu.«
»Máte pravdu!« odpověděl pohotový rebe reb Šmelke. »To skutečně v Talmudu stojí. A stojí tam dokonce, že čistota je první ze stupňů, vedoucích k du-
