fortě rabínem Šmelke. Vypadalo by to však, jako by on, Pinches, se pokládal za lepšího. A s tou myšlenkou se spřátelit nemohl. Zkrátka, bylo rozhodnuto. Ve slavném Frankfortu se stal rabínem mladší Pinches, v malém Mikulově — a tím ovšem vrchním rabínem země moravské — starší Šmelke.
Svatý rebe reb Bér přijal tedy bratry už »usmířené«. Blahopřál jim k jejich nové důstojnosti a potom jim vyprávěl velmi krásný příběh o jednom knížeti, jenž se svými vladyky vládne nesmírné říši. Nato oba bratry propustil v míru a v pokoji.
Vrátili se do hostince. Tu si teprve vzpomněli, že se přece chtěli svatého rebe reb Béra pozeptat na smysl onoho nesrozumitelného místa v Zóharu. Mrzeli se, že zapomněli. Najednou se jim však vybavil příběh o knížeti, který jim světec povídal. Zamyslili se nad tím, a hle, ono místo v Zóharu je jim rázem srozumitelné. Povídka o knížeti byla podobenství, které vše osvětlovalo.
Předtím přišli jednou do Meziriče, aby svatého rebe reb Béra poprosili o vysvětlení talmudského příkazu, podle něhož jsme povinni chváliti Pána Boha za všechno zlé zrovna tak zplna srdce, jako jej chválíme za vše dobré.
Světec jim řekl:
»Jděte do učebny, vyhledejte tam mého žáka Žíšeho a toho se na to zeptejte! Žíše vám to poví nejlépe.«
Bratři Žíšeho vyhledali.
Božínku, jaký to byl chudák! Tělo, strašlivě vyhublé hladem a bídou, měl ověšeno hadry. To byly jeho šaty. Celým svým zjevem dokazoval, že jeho život je jen strádání a utrpení.
»Jak je možno, abychom Pána Boha chválili za všechno zlé právě tak, jako ho chválíme za vše dobré?« tázali se ho bratři.
»To vám opravdu neumím vysvětlit,« řekl chudák
