Vlasy dívčiny se chvěly jako lesní tráva, když ji ovane jarní větřík. Na hrotech jejích prsů rudlo cosi jako dvě jahůdky pod listovím zeleným.
— »Nel!« vykřikl Mélech. Bylo to volání tonoucího.
— »Né-é!« opakovala hluboká ozvěna lesa.
A Mélech stojí na lesním paloučku sám a sám. Dívčina zmizela, chaloupka jako by se propadla. Jen roj světlušek tančí svůj tajemný rej v husté trávě.
Bylo to pouhé pokušení. Sladký přelud, Satanem upředený, jako vše, co nás v tomto světě svádí, abychom hřešili a na Pána Boha zapomínali.
Svatý rebe reb Mélech nezapomněl. Nechť nás chrání Světlo jeho zásluh!
Po svatém rebe reb Mélechovi nám zůstala drahocenná památka. Kázání, která pronášel v podobě výkladu Pěti knih Mojžíšových o každém šabesu po všechna léta svého požehnaného života. Byla chasídy věrně zaznamenávána a pod jménem »Nóam Elimelech«, t. j. »Slasti Elimelechovy«, vydána.
Když byly záznamy předloženy rebe reb Mélechovi k schválení, zvolal:
»Jakže? — Tohle že jsem povídal?!«
Býval při svých kázáních v stavu tak hlubokého vytržení, že si nebyl vědom smyslu svých slov. —
V padesát čtyři oddíly je Tóra rozdělena pro padesát dva týdny roku. O každém šabesu předčítá kantor v synagoze jeden oddíl, někdy čte oddíly dva. A na všechny oddíly Tóry navazuje svatý rebe reb Mélech svá kázání. Toliko k jednomu oddílu se žádné kázání rebe reb Mélechovo nedochovalo. V jednom jediném týdnu v roce po všechna ta léta nikdy nekázal. V týdnu, v němž předčítáme každoročně předposlední oddíl druhé knihy Mojžíšovy. A právě v onom
