jdeš-li v noci sám hlubokým lesem. Konečně vidí Mélech v dálce světélko. Světélko roste, jak se k němu Mélech blíží. Lidské obydlí! — Zbloudil? Dosud si nikdy nepovšiml, že v lese někdo bydlí. Ještě několik kroků, Mélech rozhrne větve a stojí na pasece. A hle, uprostřed paseky chaloupka, pěkně pomalovaná jako muchomůrka. Teď vidí Mélech docela jasně. Měsíček svítí tak mile jako okénka chaloupky. Mélech vstoupil — a na prahu stanul jako očarován. Nejprve myslí, že co vidí, je sen. Jaktěživ nespatřil takovou krásu. Uprostřed světničky stojí mladá dívka. Je téměř nahá, a přece se ani trochu neostýchá. Její zlaté vlasy splývají až na zem. Božínku, jak jsou dlouhé! Je tedy dosud panna. Vždyť nemá vlasy ostříhány jako provdané židovské ženy.
»Ano,« povídá, »jsem svobodná a bydlím tu zcela sama. Často jsme tě vídávala, jak jdeš lesem. Vždycky tak samoten, jako jsem já. Častokrát jsem si už myslila, kdy asi ke mně zavítáš? Ty však jdeš vždycky okolo tak nevšímavě. Neostýchej se, jsem čistá, v lesní studánce jsem se vykoupala, měkké lože jsem dávno již připravila. Ne, nejsem učená, ale tolik vím, že hřích bude jen zcela malý. Bohatá však bude hostina, přebohatá. Pojď!«
Její hlas zněl sladce jako stříbrné zvonky na pergamenovém svitku Zákona Božího o svátcích v synagoze a při tom tak mocně jako údery krve v Mélechových skráních. Jen pomalu chápe Mélech smysl slov, jež stékají s červených rtíků tak, jako plynou v potůčku vlnky.
Stojí Mélech a neví, co se s ním děje. Může mít Pán Bůh potěšení z takového spojení? Když rabín nedá požehnání, když chybí prsten svatební a chybí i svatební baldachýn?!
»Pojď! V studánce jsem se vykoupala, měkkounké lože připravila, bohatá bude hostina.«
