neznáme; tož jaképak starosti?! A přítomnost? — Ta je přece jen kraťounký okamžik a hned zas pomine. Stojí tedy vůbec za zlobení?«
U jednoho ptáčníka spatřil Žíše velikánskou klec a v té kleci bylo uvězněno hejno ptáčků zpěváčků. Co udělal Žíše? Řekl si: David, král Izraele, praví v svých Žalmech: »Smilování Boží náleží všem tvorům«. A to řka šel a klec otevřel. A milí vězňové se také dlouho nerozmýšleli a rozlétli se oknem do Božího světa. — To tedy udělal Žíše. A co udělal ten ptáčník? Inu popadl hůl a milého Žíše zmlátil podle zásluhy. Myslíte, že Žíše plakal? Ale kdepak! Smál se na plné kolo!
Jindy chtěl asketa Žíše vydat své tělo na pospas mravencům. Lehl si tedy do mraveniště. Mravenci však se jeho svatého těla nedotkli. Ani jediný ho neštípl. »Pane světa,« zahořekoval Žíše. »Jaký jsem to ničema! Už ani mravenci mě nechtějí…«
Též matičky země bylo Žíšovi líto. Utěšoval ji takhle:
»Milá zemi, vím, že jsi hodnější než já, a přece po tobě šlapu. Ale netrap se! Než se naděješ, budu ležet pod tebou a ty budeš šlapat po mně.«
Víme tedy, jak vřele miloval svatý rebe reb Žíše všeliká utrpení a jak rád je podstupoval. Teď se však dovíte, kterak též Pán Bůh svému Žíšovi utrpení sesílal a touto svou milostí jej obdařoval, kdykoliv k tomu byla příležitost.
Slyšeli jste snad již někdy ten příběh, který si křesťané povídají o svém Pánubohu, když ještě chodíval světem s tím svým jedním svatým. (Také křesťané mají totiž světce a vypravují o nich poučné příběhy.) Tenhle jejich svatý se chtěl jednou vyhnout ranám
