Nikoliv.
A přece jsme skutek pohostinství vykonali a nepomíjející zásluhu tím získali. Soused je spokojen a my též.
A podobné zásluhy si získáváme tabákem téměř den co den a při příležitostech všelikých.
Ne, nemá tabák příčiny si stěžovati. —
Jednou při ranní ve Strelisce chtěl si Jíde Herš šňupnout. Vyňal svou »piške«, chci říci tabatěrku, piške otevřel a opět zavřel, a položil před sebe. To proto, poněvadž byla prázdná. Nebyl v ní už ani šňupeček.
Avrúm Simche z Galigy byl člověk velmi bystrý. Viděl, jak Jíde Herš otevřel a zase zavřel svou piške a dovtípil se.
Co učinil Avrúm Simche? — Šel a nasypal dobrou polovinu tabáku ze své vlastní piške do piške Jíde Heršovy.
Reb Írele se právě modlil před oltářem.
Nechtěl Jíde Herš nechat skutek Avrúm Simcheův ani okamžik jen tak neodměněný.
Co udělal? — Vytáhl Jíde Herš svou »fčejle«, chci říci kapesník, přistoupil k Avrúm Simcheovi a rozprostřel mu fčejle před obličej.
A co Avrúm Simche z Galigy skrze Jíde Heršův kapesník uzřel, byl div divoucí. Prohlédne Avrúm Simche a hle! Před oltářem nestojí v modlitbách svatý reb Írele… Před oltářem se tyčí ohnivý sloup a ten sloup sahá až do nebe. A po sloupu šplhají do nebíčka dušičky. Sta a sta dušiček. Jsou to duše nebožáků, kteří zemřeli bez zásluh. Zdaleka se slétly do Strelisky, chudinky nahaté. A svatý Írelíček je slzičkami omýval, do bělostných košilek oblékal a vedl milé dušičky do věčné blaženosti.
Vidění trvalo jen okamžik. Jíde Herš sňal kapesník s tváře Avrúma Simche — a ten tam je ohnivý sloup, po dušičkách ani stopy, před oltářem se modlí
