A svatý reb Írele řekl o svém žáku toto:
»Až přijde mesiáš — staniž se tak brzy, za dnů našeho života — půjdou mu vstříc všichni světci se svatým Baal-Šemem v čele. Já půjdu s mým Jíde Heršem, a věřte, nebudu se muset za něj hanbit.«
Reb Írele vysílal Jíde Herše na misijní cesty do Maďarska. Pravil, že nikdo nedovede ocenit, co všechno tam Jíde Herš vykonal. Teprve až přijde mesiáš, bude to světu odhaleno.
Na takové cestě přišel jednou Jíde Herš až do Káleva u Debrecína. Kálevský cadýk, svatý reb Jicchek Ázik Toub, jej prosil, aby mu pověděl některou z pravd, jež reb Írele hlásá.
»To není možné«, odvětil Jíde Herš. »Slova mého učitele podobají se maně. Tak jako mana přicházela s nebe — tak i jeho svatá slova. A tak jako nám Talmud vypravuje, že kdo manu požil, nic z ní ze svého těla nevyloučil, nýbrž celý tento chléb nebeský úplně strávil, všechen, beze zbytku, přecházel přímo do krve — stejně tak tráví naše duše pravdy, jež náš mistr hlásá. Osvěcují nás cele. Avšak vydati z nich něco? Ne, to nelze. Staly se krví našeho těla.«
»Tož mi aspoň vypravujte o jeho činech a ctnostech, abych si ho mohl jasně představit.«
Jíde Herš obnažil prsa a pravil:
»Pohlédněte mi do srdce! V něm spatříte celého mého učitele.«
Povoláním byl Jíde Herš košerákem. Ale byl to košerák, jakých je nemnoho. Zvířata se jeho nože pranic nebála. Naopak toužila po něm.
Z daleka přilétali do Streteny holubi, sami kladli hlavičky pod nabroušený nůž Jíde Heršův a vrkali a prosili, aby je zařízl svou láskyplnou svatou rukou. Proto také reb Írele tak dlouho nechtěl udělat Jíde Herše rabínem. Věděl, že ještě tisíce ubohých duší,
