Stránka:DOUCHA, František. Šípková Růženka - 1874.djvu/7

Tato stránka byla zkontrolována
— 12 —


přikulhala. Byla to „Mračná Bába“ čarodějná, která sem z jeskyně hustého lesa přilítla; ta se na to rozhněvala, že jí také nepozvali, i umyslila si, že se pomstí. Přistoupila k malé dcerušce, dotkla se jí prstem a zaskuhrala: „Až ti bude patnácte let, píchneš se vřetýnkem do ruky a tím umřeš!“ Nato hned zmizela. Také Rojenice odstoupily. Král a královna se zarmoutili. Tu přistoupila Víla posestřinská, i pravila: „Na tu ránu neumře! Není to sice v mé moci, abych tomu píchnutí zabránila; ale má jen tvrdě usnout, a to na sto let. Z toho usnutí má ji vysvoboditi princ, jenž jí pak manželem bude.“ Král nyní v celé zemi nařídil, aby se na vřetýnka nepředlo; neboť doufal, že tím nebezpečnost odvrátí.

Dcerunka rostla, a všechny dary, kterýmiž ji Rojenice podělily, se na ní ukázaly. Byla ctnostná, moudrá, umělá, krásná, zdravá i bohatá: i měl ji každý rád. Patnáctý rok ucházel, a král i královna soudili, že již nebude zle. Tu si mladinká princezna umínila jednou, když král a královna doma nebyli, že si celou starší částku královského zámku prohlídne: i přišla až k železným dveřím pod věží, ve kterých klíč vězel. Otevřela dvéře a spatřila zde stařenu; i byla to ta Mračná Bába, která se sem přistěhovala a zde předla. „Co to tu děláš, stařenko?“ tázala se princezna. „Předu, krásná princezno,“ odpověděla Mračná Bába. „Ach, jak bych to ráda uměla!“ zvolala princezna; „prosím tě, dovol, jestli bych to také dovedla!“ Vzala do ruky vřetýnko; ale sotva to učinila, již se do ruky píchla, a v tu chvíli bez sebe sklesla. Mračná Bába opravdu myslila, že jest mrtva.