povznésti jediným skokem až tam, a jakkoli již počítal jejich ohromnou vzdálenost, an praví, že průměr dráhy zemské není ničím vedle nich, že podržel myšlénku o možném jejich osvětlování paprsky slunečními. V poznámce připojené k této kapitole Müller poznamenává, že Kepler nevěří v toto osvětlení: „Vir insignis Joannes Keplerus, philosophus et mathematicus e paucis, hypotheseon de motu terrae assertor acerrimus, stellas fixas a sole nostro illuminari posse negat, epistola ad Galileum.“[1] Možná, že slovo Koprníkovo stellas (hvězdy) v této kapitole vztahuje se jen ku planetám; ale není to pravdě podobno, a na jiných místech ostatně pokládá opravdu slunce za krále celého světa, jenž září uprostřed okruhu stálic.
Na vysvětlenou úchylek Venuše a Merkura, podotýká ještě Koprník v této kapitole, dlužno předpokládati, že země není středem drah. Tolikéž tomu na dokázání, že Saturnus jest vzdálenější než Jupiter. Tudíž nejlepší jest mínění Martiana Capelly a některých spisovatelů latinských, kteří učí, že Venuše a Merkur se točí kolem slunce; tož úchylky nutně budou určeny poloměrem jejich dráhy. Tyto oběžnice neobkličují zemi.
