238
mezeře mínili, že musí umístiti Venuši a Merkura. Dali 117 těch dílů dráze Merkurově a 910 dráze Venušině, takže se žádná z těch drah neprotíná.
Nad to dávají oběma těm planetám vlastní světlo, či spíše předpokládají, že proniknuty jsouce světlem slunečním jsou zářící v každém postavení; ostatně zatmění sluneční, jež by snad způsobily, byla by velmi řídká pro jejich šířky. Venuše a najmě Merkur mají průměr tak malý, že by nemohly nikdy zakrýti více než setinu kotouče slunečního, jak tomu chce Albategni, který soudí, že průměr Venuše jest jen desetinou průměru slunce (jest jen třicetinou asi). Tyto oběžnice by tvořily tedy jen nepozorovatelné skvrny. Averroes ve svém Kommentáři k Almagestu praví, že viděl na slunci černé body v době konjunkcí těchto planet; proto byly položeny tyto oběžnice dole.
V této velmi zajímavé kapitole jest obtíž, které nedovedu rozřešiti, proti níž Bailly se vzepřel a kterouž Delambre pominul mlčením. Koprník tu nechává domnívati se, že hvězdy snad jsou osvětlovány sluncem a nezáří světlem vlastním.
Zdá se nám podivným dnes, kdy známe nesmírnou vzdálenost hvězd, slyšíme-li domněnku, že by mohly odrážeti světlo slunce, které jest jen hvězdičkou neviditelnou většině z nich. Ale přenášejíce se do XVI. století můžeme pochopiti, že duch velikého hvězdáře nemohl se
