však, že by byl Archimedes pevně přesvědčen o ceně této soustavy.
Přicházíme po té ke kapitole X., nadepsané „o řádu drah nebeských“. Nikdo neuvádí v pochybnost, praví hvězdář, že nebe hvězd jest nejvýše.
Staří mudrci řadili planety podle délky jejich obratů z důvodu, že, an pohyb jest pro všechny týž, předměty vzdálené nutně zdají se pohybovati zdlouhavěji. Myslili, že měsíc jest nejbližší všem planetám, protože vykonává svůj obrat v kratší době než kterákoli jiná; že Saturnus patrně jest dále všech ostatních, protože potřebuje více času na proběhnutí větší dráhy. Pod ním postavili Jupitera a potom Marsa. Rozcházeli se o Venuši a Merkurovi. Jedni, jako Timaios Platonův, je staví nad slunce, druzí, jako Ptolemaios; míní, že jsou pod ním. Alpetrag staví Venuši nahoru a Merkura dolů. Platonikové myslili, že planety, které se nevzdalují valně od slunce, měly by míti obměny jako měsíc, kdyby byly pod sluncem. Musily by se zatmívati; nuž, toho nebylo nikdy pozorovati; tudíž, pravili, oběžnice ty jsou výše než slunce.
Kdo kladou Venuši a Merkura dolů, zakládají se na mezeře, která by byla mezi sluncem a měsícem. Největší vzdálenost měsíce od země jest 64 ⅙ průměrů země; při nejmenší vzdálenosti slunce shledávají jich 1160; bylo by jich tedy 1096 od měsíce ke slunci: v této
